Povídky

Setkání s managerem

9. května 2010 v 14:14 | Vork
Po dlouhé době zase jedna povídka. Půdně jsem měl trošku jiné plány, ale nosím ji v hlavě už docela dlouho, tak jsem to už musel už na "papír hodit". Třeba se k ní jednou vrátím, a přepíšu ji do  čtivější podoby, ale věřím že i ted se bude líbit a komu ne, no tak ne…..  

Jako ryba

23. března 2009 v 22:22 | Vork
V polotemné místnosti právě odbily poledne velké hodiny, stojící v rohu, P vstupuje do pokoje. Muž ne příliš vysoký, ale ani malý. S krátkými černými vlasy, s nevýrazným obličejem, s kruhy pod očima, oči dívající se spíše do zemi než zpříma do dálky.
"Dobrý den" pozdravil osobu v místnosti nacházející se.
"Dobrý den," odpověděla osoba, snad až s přehnaným optimismem v hlase a smějícími se tvářeni "posaďte a můžeme začít. Mám pustit nějakou hudbu?"
P jen zakroutí hlavou.
"Dobře jak si přejete. Vykládejte,co je nového? Cítíte se už líp.?"
"Nic. Nic není nového. Líp se necítím,začínám si zvykat."
"Přemýšlel jste o tom o čem jsme se bavili minule?"
"Jo, přemýšlel. Měl jsem nachystanou i odpověď, chtěl jsem vám říct spoustu věcí k tomu, říct všechno v čem jste neměl pravdu, ale …." P se odmlčel.
"Ale neřeknete." pokyvuje při tom hlavou "Mám snad hádat? Myslíte, že by to pro mě bylo strašně těžké, najít to, v čem vy se mnou nesouhlasíte? Nesetkáváme se dnes tady poprvé, nebylo pro mě nijak těžké to uhodnou, už vás přece trochu znám, a možná nejen trochu. Nebudu hádat. Jen bych vám měl zase zopakovat po několikáté to samé. Ale to také neudělám, protože vy víte, co by to bylo. Dokud nepřijmete několik zásadních faktů existence, nikdy se vaše pocity nezlepší. Právě proto jsem vám dal minule o tom přemýšlet, ale nechcete mi říct váš závěr. Takže první otázka zní proč mi to nechcete říci; druhá jaký váš závěr je."
P povzdechl, nadechl se znovu.
"Nemůžu vám to říct. Ne že bych nechtěl, ale nemůžu."
"Proč."
"Protože je všechno jinak."
"Jak jinak."
"Jinak než by se mohl zdát." P se znovu nadechl a začal pomalu, ale plynulým jasným hlasem povídat "Ráno, když jsem se chystal sem, prošel jsem kolem akvária. Víte mám malé akvárium, opravdu malé, takové kulové pouze na několik málo litrů vodu s několika rybami. Ty rybky vždy, kdy mě spatří začnou být strašně neklidné, plavou hbitě podél skla nahoru a dolů, těší se že dostanou nakrmit. Uvědomil jsem si, že jsem pro ně něco jako bůh, který určuje, kdy dostanou najíst, který když rozsvítí v pokoji nebo zhasne, jim určuje kdy půjdou spát, který rozhodne, kdy dostanou novou, čerstvou vodu do svého světa, který rozhodne, jak velký bude jejich životní prostor. Ty rybky mě uctívají, ty rybky čekají na mě, aby něco dostali a nebyly hladové.
Uvědomil jsem si, že jsem skoro jak ta ryba. Žiji také pouze nějakém prostoru, v kterém se pohybuji sem a pak zas tam. Že taktéž stále na něco čekám, že dělám věci, které dělat nechci, protože mě nebaví. Možná i ty ryby by nechtěli být tak v malém akvárku,možná i ty rybky by chtěli krmit pokaždé, když projdu kolem, možná čerstvou vodu by chtěli každý den, ale ony ví na koho mají být naštvané, před kým mají být uražené. Ony ví, kdo je jejich bůh. Ale já nevím, kdo je můj bůh. Rozumíte mi? Cítím se jako ryba, nemohu změnit prostředí a když ano byl bych na suchu. Co se stane s rybou na suchu? Chci vědět kdo, a proč za tím vším stojí? Rozhlížet se kolem sebe a čekat, že něco uvidím…to nemá smysl..... Rozumíte mi teď,proč vám to nemohu říct?"
Hodiny v rohu místnosti klapaly do ticha. Ani jeden se na sebe nedívaly.
Druhý se nadechl, podíval se na P a nejistým hlasem promluvil.
"Ty prášky berete?"
P, dívající se nepřítomným pohledem do stěny, pokývl.
"Dva denně?."
Opět pokývl.
"Odteď zkuste brát tři denně. Uvidíme, třeba tyhle myšlenky vás pak přejdou."

Hodiny v rohu, do ticha tikají.

Celý život sám

18. října 2008 v 23:04 | Vork
Potřeboval jsem najít určitý soubor, ve složce, kde obvykle mám všechny své dokumenty/soubory, které nějak samovolně vznikaly, at už pro běžný, k zatracení hodný, článek pro blog, nebo úplně z jiného důvodu. V té složce byl už takový bordel, takové nepřeholeno, at z hlediska počtu různých souborů(třeba takových v kterých nic nebylo, nebo jen dvě věty), nebo spousta složek a v nich zas nepřeberné množství textových souborů různých druhů.

Mezi nimi jsem vyhrabal jeden takový, o kterém už dávno nevěděl, nevěděl, že jsem ho vůbec kdy napsal. Divil jsme se, že jsem ho nikdy nezveřejnil. Po přečtení jsem si vzpomněl. Článek byl celý dopsaný, vlastně to měla být povídka, ale byla napsaná tak nějak lámavě. Chtěla nějak vylepšit,…. asi jsem si tenkrát říkal, že ji nechám několik dní uležet, a pak ji přepíšu do čtivější podoby. Zapomněl jsem na ni.
Dnes si myslím, že ani tolik úprav nepotřebuje a ta lámavost vyplňuje prázdnotu děje. Přesto se musím přiznat, že vznikla 24.12. 2006, tedy na Vánoce. Nejspíš byla napsána za nějakých melancholických emocí (usuzuji i podle názvu), ale to ji snad neubírá na reputaci.

Čekání v mlze

29. září 2008 v 22:26 | Vork
Ranní chladný vítr profukoval skrze mlhové mraky, tlačící je jako chuchvalce vaty, pryč od probouzejícího se pondělního dne. Slunce ještě nevyšlo, ale zas nebylo tak pozdě, aby na jeden z prvních vlaků nečekali ještě uzívaní lidé.
Každý den ráno potkávám jednu ženu, třicet ji už dávno bylo. Jezdí spojem, kdy první, stále školou povinná mládež jezdí za svým vzděláním. Zapaluje, jako každé ráno, svoji cigaretu. Snad první ranní, snad svou druhou… kdo ví. Pozoruje kolem sebe, ač na sobě to nechce znát, tu pubertální chásku složenou jak s dívek tak kluků ve vytahaných mikinách s kapucí na hlavě, s kšiltovkou do strany.
Dětičky vytahují taky svoje první cigáro, ani ne tak ze závislosti, ale sociální potřeby. Zná to, není to tak dávno, kdy sama takhle při čekání na vlak začínala kouřit. Není dávno? Je tomu jen pouhých několik let! A přesto je již jiná, ptá se sebe sama, proč? Nemá ten bezstarostný výraz v obličeji, nemá tváře v barvě čerstvě uzrálých broskví, nemá ty zářivě bílé zuby.
Dělají hluk, pouští nahlas něco příšerného z kapesního telefonu, šíří kolem sebe sprostá slova… Říká si, byli jsme stejní a už nejsme, vyrostou z toho, přesto se ji zdá, že jsou více hrubý, než oni byli. Chtějí se jen odlišovat, být vidět.
Pár posledních šluků jí zbývá, vlak se blíží.
Každé ráno je potká, každé ráno je vidí, jak oni dospívají, mění se a ona stárne. Závidí jim jejich mládí, jejich bezstarostnost, jejich smání. I ona takou byla. Však čas to všechno spraví. Jen jedno hryzá její mysl, zda oni se lépe mít nebudou. Poslední potáhnutí a vlak je tady.

Paranoia

18. prosince 2007 v 10:45 | Vork
Jeden blábol před spaním.
VAROVÁNÍ: Komu nechce at to nečte! Je to blbost po dvou pivech.

Už ví, už chápe

14. října 2007 v 22:17 | Vork
Malá, krátká blbůstka.

Do jiné dimenze

29. ledna 2007 v 15:20 | Vork
Poměrně nedávno jsem napsal kratičkou povídku. Ani si už nevzpomínám, jak jsem přišel k hlavnímu motivu. Nicméně vím, že jsem ji nechctěl zveřejnit, protože se mi zdála nedodělaná, působila na mě sirovým dojmen. Dojmem, který mi říkal, že ji lze více vyšperkovat, více rozepsat, pracovat na ni, protože motiv není špatný. Tenkrát jsem si si to nechal na pozdější uvážení s tím, že si ji přečtu za dva dny a uvidím zda ji zveřejnit hned, nebo ji dozdobit. Skutečně jsem si ji přečetl druhý den a dojem byl stejný- přepracovat. Ale jak na potvoru se mi nechtělo zrovna hned. Dnes si ji čtu opět. Nedostatky v ní vidím, ale nezdájí se mi až tak velké, spíše samé marginálie, které opravdu nejsou podstatné, proto ji zveřejním tak, jak byla původné napsána bez žádných dodatečných úpráv.

Melancholie nezaměstaných myšlenek

28. září 2006 v 14:26 | Vork
Tak jo teda, po dost dlouhé době se dostalo i na článek.
Článek je poskládaný z myšlenek, z abstraktních pojmů, kterým jsem se snažil dát rozměr. Rozměr, který je výmyslem ostatních myšlenk. Promítají se v něm "moje běžné věci" s výmysli bez rozměru.

Chůze na hranici

13. srpna 2006 v 21:49 | Vork
Po dlouhé době jsem napsal povídku a to docela v rekordním čase.

SCI - FI reklama

29. června 2006 v 11:20 | Vork
Včera jsem si prohlížel další reklamní leták, kterých chodí do naší schránky mraky. Napadla mě i u toho taková blbina. Dlouho jsem přemýšlel, jak ji podat, napsat, jak ji rozpracovat a jestli ji potom dát do rubriky blbosti nebo povídky. Snad jsem ji umístnil dobře. Psal jsem to s jediným cílem, aby to dokázalo čtenáře alespoň trošičku pobavit. Doufám, že se mi to splní a vyvolá aspoň nepatrný absurdní usměv.

Raději bez titulku

11. června 2006 v 13:10 | Vork
Jen mě napadla taková blbina, nebete ji vážně.

Opít se

3. června 2006 v 1:21 | Vork
Krátká povídka o úniku ze světa rozumu, s otázkou jaká muže být asi smrt. Místy jsou poetický keci a troška symbolismu. Doufám,že se bude povídka líbit a když ne, váš problém!

Bajka o včelce

3. dubna 2006 v 19:51 | Vork

Bajka o včelce

I včelky mají těžký život.

Zrůdná touha

9. března 2006 v 14:10 | Vork
Povídka o zničujícím nutkání.
 
 

Reklama