Melancholie nezaměstaných myšlenek

28. září 2006 v 14:26 | Vork |  Povídky
Tak jo teda, po dost dlouhé době se dostalo i na článek.
Článek je poskládaný z myšlenek, z abstraktních pojmů, kterým jsem se snažil dát rozměr. Rozměr, který je výmyslem ostatních myšlenk. Promítají se v něm "moje běžné věci" s výmysli bez rozměru.

Pozdní zářijový večer všedního dne. nastupuji mezi posledními lidmi do motorového vláčku, lokálky, která míří směr můj domov. Přesto mě domů čeká ještě nepříliš dlouhá cesta na kole. Sedám si na sklápěcí sedátko na nákladní plošině. Přemýšlím o tom, jak je jízdné drahé, když nemám žádnou slevu. Zatroubí bzučák, naftový motor lokálky naskočí, zavřou se dveře. Přemýšlím jestli dneska přijde revizor a zkontroluje mi platnou, před několika okamžiky, drahou koupenou jízdenku. Podívám se na stěnu, kde spatřím cvakací zařízení známe z dopravních prostředků městské hromadné dopravy. Ozve se decentní ciknutí a vlak se rozjede. Ne směrem vodorovným, ale přímo vzhůru. Vstoupáme obrovskou rychlostí. Nehybně, mlčky s nepřítomným výrazem ve tváři hledím z okna, ve kterém stejně vidím jen svůj vlastní odraz. Opravdu vstoupáme, vzhůru, jako raketa. Že bych si popletl nástupiště a vydal jsem se na Měsíc? Blbost! Z vlakového nádraží se nedá cestovat vesmírem. Nehybně hledím a přemýšlím nad vakuem myšlenek. Prásknou dveře a za zády se mi ozve: "Kontrola jízdenek, vaši jízdenku, prosím." Nejsem schopný se otočit, stále nevěřícně hledím na svůj, ve světle vlakové zářivky nedokonalý, odraz na skle. Hlas se ozve znovu: "Vaši jízdenku prosím." Pomalu se s otevřenou pusou otočím. Překvapením mi tvář zkamení ještě více a z otevřených úst vypadne jazyk. Průvodčí není průvodčí! je to jakási kulatá lesklá popelnice na hlavě s kopulí a blikajícími barevnými led diodami, podivné hadičky trčí z hlavy, které na konci svítí, připomínají mi tykadla. Ozve se po třetí: "Důrazně vás žádám, abyste předložil platnou jízdenku!!!" Celá horní polokoule začne blikat. Rychle najdu jízdenku, podávám ji té věci. V prostředku toho válce se otevřou dvířka, cinkne to jako staré dědovi kukačky a kleště uchopí mou jízdenku a rychle se schovají dovnitř. Chvíli ta blikající popelnice vydává podivné zvuky za doprovodu hektického světélkování led-diodami. Potom se vysunou dvě ruce, jedna drží moji jízdenku a popelnice praví: "Neplatná!" A ruce začnou obrovskou rychlostí trhat cestovní doklad na miniaturní kousíčky papíru.
"Vystupte"
"Ne, já zaplatím koupím si novou jízdenku"
"Dobře."
Vlak začne zpomalovat.
Ozve se opět decentní cinknutí, takové jaké známe z výtahů ve výškových budovách, Dveře se otevřou. Popelnice mě už žene z vlaku pryč. Chytnu batoh a poslušně jdu. Podívám se ven. Nic, než tma, není vidět ani na pár centimetrů před sebe. Popelnice do mne strčí. vykročím vpřed a nohu nejistě pokládám do vzduchoprázdna. Ejhle, drží, že by pevná zem pod nohama? Poodejdu tři kroky. Otčím se. Plechovému průvodčímu ve tváři z led diod běhají zlověstné grimasy hrůzy, navíc začíná podivně syčet. Pohledem si skrze okna vlaku všímám ostatních cestujících. Ani jeden se nedívá z okna na mě. Všichni se dívají před sebe. Ani jediný pohled, který by mířil někam jinam než do prázdna před sebe. Sedí tam jako figuríny z vosku. Všichni do jednoho, je to smutné, strašidelné a nelidské zároveň-odpudivé. Znovu se ozve decentní cinknutí. Dveře vlaku se neslyšně zavřou. Vagónek s obrovským zrychlením vystartuje směrem vzhůru. Tma,ticho a neobyčejně čerstvý vzduch mě obklopuje všude kolem. Napadá mě: "Ironie prázdnoty sterilního prostředí."
Spravím si batoh na obě ramena. Rozhlížím se kolem, oči si pomalu zvykají na tmu. Je to jako bych byl uprostřed vesmíru. Kolem mě je všude plno hvězd, plno vzdálených hvězd a dalších vesmírných objektů. V jednom místě si povšimnu galaxie. Je tak blízko, alespoň se zdá být blízko. Vypadá úplně stejně jako na obrázkách z obrázkových knih. Za zády se ozve klap. Je to naprosto stejné klap, jako když v pokoji rozsvěcuje to světlo vypínačem. Prostě "klap".
Světlo svítí odněkud z nekonečna, jeho paprsky osvětlují stříbrnou tyč. Stejnou tyč jakou mají gogo tanečnice. Ozve se ještě dvakrát za sebou klap, jednou světlo zhasne a podruhé se zase rozsvítí. U tyče stojí nějaká dívka a tancuje. Tancuje na hudbu, kterou neslyším. Je to smažos, jaké znám třeba ze "zamrdaj". Smaží si na to, jak smyslů zbavená. Je to Teraza. Teraza, do které jsem byl platonickou láskou zblázněný. Ohromě jsem ji miloval a možná ji mám rád stále, i přesto, že je to smažka a není ani moc hezká. Když jsem ji viděl poprvé byla tlustá, měla velký zadek, ale vše v poměru k jejímu zbytku těla. Ve tváři měla něco, co mě velmi oslovovalo, přitahovalo. To obrovské charisma. Charisma, které působilo tajuplně a dojmem, že chce být poznáno. Od té doby jsme se setkávali několikrát týdně, na výlety jsme jezdívali.
A teď a tady se najednou objeví, hned po té, co mě plechový průvodčí vyhodí z vlaku. Ani nevím, kde to jsem. Tam, kužel světla, tyč a ona. Zatoužil jsem si s ní promluvit. Zeptat se jí jak se má, jak se sem dostala a kde to vůbec jsme. Chvíli ještě se dívám na ni, nemohu oči odtrhnout. Rozhodnu se jít za ní. Vedle se objeví její přítel, můj kamarád. Nemám ho rád. To on mi převzal holku, která se mi líbila. Nemám ho rád, ale musím s ním vycházet. Nic neví a musí to tak zůstat. Pozdraví mě, a neustále se na něco vyptává, odpovídám mu stručně, někdy až odměřeně. Jsou to všechno naprosto zbytečné konverzační obraty, které nemají žádný hlubší charakter. Chci jít za ní. Chci s ní mluvit. Neustále dotěrný její přítel mi to neumožňuje, ani mi to nechce umožnit. Je to jako hra, ve které jde o velké rozhodnutí, o rozhodnutí, kdo bude příštím klukem Terezy. Já chci vyhrát, chci, aby byla má, ale zároven chci být slušný a nechci nenáviděného přítele odbýt. Dělám kroky stále blíž k ní. Staví se mi do cesty svým vlastním tělem a svými dementními otázkami. Já už chci jít za ní. Čas hry se krátí. Jen pár kroků stačí k vítězství, drží mne za loket, s úsměvem mi pokládá další otázky, já ve spěchu odpovídám. Držet za loket je faul. To pravidla hry zakazují. On se směje: smě se mně, Jsme mu pro smích podívám se na Terezku, ta konečně zvedla hlavu, její tělo se vlní v rytmu diskofilní hudby, kterou už také slyším. Pohled a její svůdné oči se dívají na něho, ne na mě. Zas jsem prohrál. Oba jsou spokojeni a já opět jejich kamarád. Nechci být kamarád.
Někde od vrchu se objeví velká tlustá tyč a o po ní sjede hasič dolů. Podívám se za ním. Pod černou podlahou, na které stojím se nachází kruhová díra a pod ní nějaká místnost plná světla, hasiče nevidím. Otočím pohled vzhůru a reflexivně rychle uhnu. Další hasič sviští po tyči dolů. Je to znamení, hoří mi půda pod nohama. To, že mě Tereza nemiluje, za to její přítel nemůže. Mohu si za to já sám, já sám, který nezachytil signály jaké mi po dost dlouho dobu dávala. Dostal jsem vztek. Vrazil jsem pořádnou ránu jejímu příteli do obličeje a skočil jsem na tyč objal ji a rychle pryč. At se láskou ti dva sežerou.
Nikdy jsem na takové požární trubce neklouzal, proto jsem se divil, jaká je to rychlost. Klouži místností plné bílého světla. Nic okolo nevidím. Světlo je naprosto oslepující. Náraz a bolest v nohou, pevná zem pod nimi. Nic neslyším, asi jsem ohluchnul. Motá se mi hlava. Batoh se mi zdá najedenou moc těžký. Rozhlížím se. Ne. Ne. Ne. Jsou tu opět ti dva. Vypadají jako zmrzlí a podivně chrčí. Jako ty živé mrtvoly z filmu Úsvit mrtvých.
Jdou na mě, jsem v šoku. Nemohu se ani hnout, když se mě Tereza dotkne omdlím…..
Na zastávce přejdu přes koleje ve stádu s ostatními lidmi jedoucí z práce z odpolední směny.
Je 23:35 hodin.
Odemknu kolo ve stojanu. Vytáhnu z batohu sedátko a nasadím ho do rámu kola, blikačku připevním na trubku od sedátka a svítilnu na řídítka. Sundám si bundu a nadávám jaká je už v noci kosa, znovu z batohu vytáhnu moji "kalící" mikinu, kterou si oblíknu, pak bundu, batoh, kolo ze stojanu. Začínám šlapat tmou prozářenou pouličním osvětlením. Projedu mostem a zastavuji na křižovatce osvětlenou od reklamou nedaleké benzinky. Přejedu cestu hlavní cestu a začínám šlapat do kopce nadjezdu dálnice. Nedaleké světlo benzinky mi svítí zatím na cestu. Přede mnou vysoko na obloze Aldebaran a napravo Plejády. Nad levým ramenem Mléčná dráha. Sjedu sjedu z kopce nadjezdu na druhé straně. Odbočím vpravo. Na levé straně silnice vysoká kukuřice, druhou stranu lemuje vysoká zet lánu slunečnic.
Něco slyším. Nějaké kroky. Rychlé kroky přímo v kukuřice. Jdou po mě. Musím přidat. Studený vítr zesílil a panický strach mi stoupl do hlavy. Rychle! Dýchám studený vzduch, tělo začíná být zpocené, prsty na ruce mrznou. Šlapátko nepříjemně vrže a hýbe se všemi směry. Brzy upadne a pak mě chytnou, ale zatím je čas. Nad hlavou mi něco proletí. Divně to hučí a svítí na zem rovný válec světla. Přede mnou kopec. Rychle šlápnout do pedálu ať už jsem na zenitu. Jsem skrčený, dívám se přímo pod kolo. Světlo. Zvedám hlavu. Osm těl stojí v řadě, ruce v bok mají. Přestanu šlapat. nejsou to lidé. Mají šišaté hlavy, tlusté nohy a tři loketní klouby na rukou. Za nimi, na tenkých nožkách, stojí létající talíř. Jedna bytost vykročí vpřed. natáhne ruku před sebe na znamení zastavení. Začínám brzdit. je mi všechno jedno. Z ruky vyletí proud zeleného světla…………….
Noc je chladná. Sedím na turka doma na balkóně. Pod zadkem polštářek. Kouřím cigaretu. Pozoruji hvězdy na obloze zářící neslyšným třepetavým světlem. Jaká jsme nicota v nekonečnu vesmíru. Kouřím a přemýšlím…..cesta vlakem….., cesta na kole domů…. . Přemejšlím a cigareta nemá konce, je to dobrá cigareta, meditující cigareta, takových do balíčku dávají málo. Hoří pomalu a mysl člověka přemýšlí o ničem, čistí si mozek. Cigareta dohořívá, poslední potáhnutí, típnutí. Napiji se šťávy s příchutí lesního ovoce, poslední pohled na tmavou nikoli černou oblohu. Zavírám dveře od balkónu a jdu spát.
Zítra je také další den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 28. září 2006 v 17:20 | Reagovat

Mexicka noc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama