Chůze na hranici

13. srpna 2006 v 21:49 | Vork |  Povídky
Po dlouhé době jsem napsal povídku a to docela v rekordním čase.

Alex neklidně spal. Byla bouřlivá noc. Venku pršelo a silný nárazový vítr vytvářel na skle okna proudy tekoucí vody. Měsíc byl v úplňku, ale přes těžké, zlověstně černé mraky vůbec nebylo vidět jeho stříbrné měsíční paprsky. Uhodil blesk a vzápětí ohlušující rána hromu. Alex se probudil ze zlého snu. Otevřel oči s nebývalou rychlostí. Okamžitě byl při všech smylech. Dveře do pokoje byly na půl otevřené. Něco se děje. Musí rychle pryč, ale nesmí použít hlavní vchod z domu. Zbývá jediné. Jít oknem. Jeho pokoj se nachází ve třetím, nevýším, poschodí domu. Leží v posteli na zádech, do půl těla je přikryt dekou. Soustředí veškeré své síly na rychlý pohyb, na rychlý únik. Nejprve musí hbitě vstát z postele, pak se vší mrštností otevřít okno a jít ven. Hlavně nesmí spadnout dolů. Neví zda se mu to povede, ale zariskování mu může zachránit život. S úderem další blesku a ránou hromu vystartuje svůj běh o život. Během vteřiny stojí u okna. Na chvíli se zarazí pohledem dolů. Není čas, ne ted přemýšlet o tom, co by se mohlo stát. Musí to udělat není času nazbyt. Za vteřinu by mohlo být pozdě. Otáčí klikou na okně. Vší silou za ni táhne. Okno se nedá otevřít. Stále to zkouší. Už je to tady. Poslední soustředění všech sil do svých paží. Už stojí za ním. Musí rychle trhnou a pak silou táhnout okno k otevření. Panty povolují. Okno se pomalu otvírá. Z venku pomalu začínají pronikat sluneční paprsky do místnosti. Nebezpečí se zmenšuje. Nesmí ale za žádnou cenu povolit. Už vidí, co je venku, už vidí skutečnost. Je krásný sluneční, létní den. Mohlo by se zdát, že nebezpečí pominulo. Je to jenom klam, který ho má znejisti v dalším kroku. Musí to dokončit, musí vykročit ven, do vzduchu. Z místa se rozbíhá a jde. Jde po obloze, jako by na tom nic nebylo. Jde říká si, jak je to snadné. Kochá se pohledem z čisté modré oblohy směrem na krásně zelenou, travou hřejivou zem. V dálce před sebou vidí tmavě zelenomodrou plochu. Voda, bleskne mu hlavou. Co kdybych se prošel po vodě? Pomalu sestoupá k vodní hladině. Zastaví se několik centimetrů od třpytícího se vodního zrcadla. Pomalu s nejistou položí ruku na hladinu a pak konečky prstů ponoří pod tajemné zrcadlo. Voda je čistá jako křišťál a studená, jak pichlavé jehly z ledu. Je to výzva ta tajemná voda. Chtěl by se po projít. Věděl, že mu nemůže nijak ublížit. Udělal krok přímo na rovnou plochu. Stoupl si na jednu nohu a hladina ho držela, jak samotná pevná zem. Emoce mu proudili hlavou, ale i srdcem. Jsou to krásné pocity, nejkrásnější jaké kdy zažil. Je to rozkoš, jakou nikdy nepoznal. Zhluboka dýchal. Začínal běžet a emoce jako by sílily. V záplavě skvostných pocitů si nevšiml, že obloha začínala měnit barvu, že v horních vrstvách atmosféry se utvářejí šedozelené mraky, že sluneční světlo opět změnilo svou barvu, až nakonec se změnilo v zlověstný měsíční svit, nechal se pohltit klamem. Doběhl na břeh. Otočil se a zděšení zavládlo v jeho očích. Rychle! Rychle vzhůru, vystoupat nad oblaka zla. Ne! Je příliš pozdě. Snad mi pomůže tajemná voda. Od vody se nikdy nevědělo, co se od ní může očekávat. Rychle pod pevnou hladinu tam budu v bezpečí. Vklouzl pod zrcadlo, ve kterém se odrážel hněv oblohy a doufal, že hladina ho odrazí úplně. Začínal bloudit. Poslední pocity euforie se vzdalovaly a přicházela úzkost. Úzkost, která bodala jako samotný chlad vody. Stál mezi vodními rostlinami, jen několik centimetrů pod blánou, která ho chránila od zlé moci. Snad ta bouřka nebude trvat dlouho. Zaklonil hlavu. Spatřil modrou, od mraků čistou oblohu. Bleskem se přesunul pryč.
Pomalu šel kvetoucí loukou. Přívaly pocitu radosti mu opět naplnily jeho srdce štěstím. Smál se, aniž by věděl proč, byl tak neskonale štastný. Rozum si začínál pomalu uvědomovat jeho emoce. Nemá je pod kontrolou. Nejdůležitější instinkt, instinkt o přežití mu fungoval dokonale. Podle to ho se měnili jeho pocity. Rozum byl přesto odsunut někde do zadu vědomí. Nechával se ovlivnit emocemi všeho druhu. At už špatnými, studenými jako led, nebo pocity štěstiny hřejivými jako polední letní slunce. Šel pomalu a v klidu loukou a radoval se ze všeho, co spatřil. Z květin, broučků,včeliček, z mravenců, kteří se rojili všude okolo. Mravenci lezli mu po nohou, po rukou, šířili se jako smrtící virus po jeho celém těle. Začal běžet. Střásal je dolů. Ale přibývalo jich čím dál více. Nemohl jít. Zastavil se a zůstal stát. Prohlížel si své tělo. Neviděl na kůži přes tlustou vrstvu rudých mravenců. Zavřel oči a čekal. Čekal až něco příjde. Nedělo se nic. Pomalu otevřel oči. Stál u břehu rybníka. Mravenci byli pryč. Veškerý život jako by se vzdaloval. Pohlédl vzhůru. Studený vítr mu foukl do tváře spolu s několika kapkami deště. Život se pomalu vytrácel. Okolí pomalu mizelo. Tma se šířila okolím. Stál odevzdaně. Jeho pohled pevně směřoval do blížícího se světla. Svět se sním začal točit,ale on stále pevně stál na svých nohou. Sledoval z vnitřku tu spleť barev, která se točilo okolo. Vítr foukal a pršelo. Přes barevné pozadí vidí šlehající žluté blesky, ohlušující hromy mu rvaly uši. S pevně upřeným pohledem hleděl před sebe, za tu tapetu chaosu. Najednou se ale i svět zatočil točit i s ním.
Stál v místnosti. V chodbě. Poznal ji. Je to u něho doma. Stál a díval se před sebe. Ale oči, kterými viděl nebyly jeho. Nepocitoval žádné emoce, ač věděl, že ta osoba je má. Jen silné zlo. Vzdaloval se z nitra té osoby. Věděl že, mu opět hrozí silné nebezpečí. Pomalu začal odcházet směrem do svého pokoje. Otočil se. Zahlédl postavu v celé své velikosti. Černý plášť plající v mírném vánku, pře hlavu kapuci a v ní podivné temné prázdno, ale nefoukalo. Jen malé šedé oči v ní odráželi ten zlomek světla ze tmy. Pohlédl směrem do pokoje a viděl sebe jak spí. Spal na druhé straně postele, na boku, zády ke dveřím. Hlavu měl v místě, kde mu obvykle leželi nohy. Byl zpět. Zpět ve svém těle. Cítil strach ze smrti. Poprvé cítil ten neznámí chladný pocit. Věděl, že ta zlá postava půjde k němu, že hledá jeho. Stačilo se jen probudit. Nešlo to. Tvrdě spal, ač se snažil ze všech sil procitnout. Postava stála stále v chodbě. Tep se mu začal zvyšovat. Počal pociťovat strach. Postava, ten temný stín se vydal pevným, ale pomalým krokem k němu. Musí procitnou, už jenom trošku, je na tenké hranici mezi sněním a bděním. Už jen málo zbývá. Černý stín překročil práh jeho pokoje. Zastavil se nad jeho spícím tělem. Mírně se sklonil a natáhl ruku k němu. Alexovi oči se začali pod zavřenými víčky rychle pohybovat. Ruka se blížila k jeho žebrům. Dotkla se jeho posledního žebra. Tupá, silná bolest ho probudila. Oči se otevřeli. S největším strachem se prudce otočil a čekal, že spatří přízrak temnot. Neviděl nic. Tak moc se bál. Byl to jen sen.
Tak proč ho ale bolí levý bok pod žebry….?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 14. srpna 2006 v 10:22 | Reagovat

byl na papiru., skorica je slaba

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama